Ruština je nejrozšířenější slovanský jazyk. Z hlediska světového stojí v první desítce světových jazyků. I když od konce 20. století klesla ze čtvrté světové pozice na osmou, rusky stále jako rodný jazyk používá na sto padesát milionů lidí a dalších víc než sto milionů používá ruštinu jako jazyk druhý. Ruština byla pro svou důležitost zařazena mezi oficiální jednací jazyky Organizace světových národů. Po letech odklonu od ruštiny roste v Česku zájem o její studium. Důvody jsou už ale jiné, než v dobách totality. A co je nejdůležitější – kdo se v současné době učí rusky, činí tak z vlastního zájmu.

Ruština, původně řeč prostého lidu

Ruština se po celé carské Rusi rozšířila jako úřední – a vlastně i navzájem dorozumívací jazyk  od sedmnáctého století. Do té doby v oficiálních dokumentech převládala církevní slovanština, která byla po Rusi šířena od desátého století společně s křesťanstvím. Ruština se vyvíjela souběžně s ní, a na pozici jazyka lidového.

S posilováním pozice Moskvy docházelo i k rozšiřování podoby jazyka, jakou se v okolí „stolice“ běžně hovořilo. Počátkem 18. století došlo k významnému počinu, kterým byla jazyková reforma. Stanovila spisovnou ruštinu a upravila dosud písemně používanou cyrilici podle zlidovělého písma (graždanka, lze přeložit jako „lidovka“) v soustavu současné azbuky.

Ruština dostala statut oficiálního jazyka všech národností carského Ruska a byla jako úřední jazyk a vyučovací jazyk prosazována i na územích, která dočasné – vojenskou mocí – pod Rusko spadala (například Polsko).

Zlatá éra ruštiny

O rozkvět ruštiny se zasloužili zejména básníci a spisovatelé devatenáctého století, kteří ruštinu „vyslali“ do světa v podobě nesmrtelných děl světové literatury.
Namátkou: Puškin, Lermontov, Krylov, Turgeněv, Dostojevský, Tolstoj, Čechov. Jejich díla byla po celém světě sice vydávána v překladech, zájem o ruštinu, v níž byly psány originály, to ale nijak nezmenšovalo.

Ruština: Nástroj poroby

Po říjnové revoluci byla ruština už direktivně nastolena jako hlavní úřední jazyk všech národnostní a ve všech federativních a autonomních republikách a oblastech Sovětského svazu. Proto ještě v současné době při cestách po zemích bývalého SSSR lze použít ruštinu jako jazyk dorozumívají, a to například i v zakavkazských republikách, jejichž jazyk spadají do zcela jiné skupiny. Návrat k rodné řeči jako k oficiálnímu a vyučovacímu jazyku země byl v osamostatněných státech jedním z prvních kroků při znovuzískávání suverenity státu. Rusky mluvící menšiny se v těchto zemích udržely dodnes.

Ruština: Nástroj politické a vojenské moci

V zemích socialistického bloku byla od konce čtyřicátých let – po druhé světové válce a politických komunistických změnách – ruština hlavním jednacím jazykem pro:

  1. vrcholná politická jednání (politika všech socialistických států byla řízena sovětským ÚV KSSS a jejím politbyrem);
  2. pro jednáních ekonomická (veškerá ekonomika socialistických zemí se děla od roku 1949 řídila zásadami Rady vzájemné hospodářské pomoci, jejíž sídlo bylo bylo v Moskvě);
  3. pro jednání vojenská, protože vojenské síly socialistického bloku byly soustředěny ve vojenském paktu nazvaném sice Varšavská smlouva, ale její velení sídlilo v Moskvě).

Před ruštinou nebylo úniku 

Ve všech socialistických zemí byla ruština zavedena jako povinný školní předmět. V Československu  se ruština vyučovala na všech stupních škol.

  • Žáci základních škol (s výjimkou škol „speciálních“ ) se učili ruskému jazyku od čtvrté třídy.
  • Na středních školách se ruština vyučovala ve všech ročnících a povinně se skládala – na všech typech škol – maturitní zkouška z ruštiny.
  • Ruština se ovšem bez výjimek učila i na všech školách vysokých a rovněž bez výjimek se z ní skládala povinná zkouška.

Že takto direktivně předkládanou výuku ruštiny studenti nepřijímali s nadšením, je nasnadě. A že jejich snahou v drtivé většině nebylo naučit se rusky, ale jakýmkoliv způsobem „projít“ zkouškou z ruštiny, bylo příznačné.

Ruština, a zároveň nevole k ní, se v Československu rozšířila ještě víc po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Nebylo jediné veřejné akce, kde by nevystoupil zástupce nejbližší sovětské vojenské posádky (v ČSSR), samozřejmě v ruštině.

Třebaže se ruština učila ve všech socialistických státech, bylo by liché domnívat se, že se jí občané těchto států navzájem domlouvali. Zejména v neslovanských zemích (NDR, Maďarsko, Rumunsko) se lidé bránili mluvit ruštinou (z důvodů politického vzdoru).

Současnost: Znalost ruštiny se vyplácí

V současné době už je situace naštěstí jiná. Pro nejmladší českou generaci, vyrůstající po roce 1989, je ruština už cize znějící jazykem a její slovanskou podobnost s češtinou už jim mnohdy nedaří ani intuitivně vysledovat.

Ruština se pro ně ale stává zajímavým jazykem, který lze výhodně uplatnit nejen při cestování (do Ruska a zemí bývalého SSSR), ale rovněž v mezinárodním obchodu, ve vědě a technice.

A generace starších, neznalá západních jazyků, se mnohdy k ruštině uchyluje jako k jediné spáse, když cestuje po bývalých socialistických zemích. Naštěstí už i tam nevole k ruštině pominula a snaha po porozumění ve starších lidech „vykřeše“ alespoň základní ruská slova a fráze. Povzdech „Proč jen jsem se tu ruštinu ve škole neučil pořádně,“ není neobvyklý. Jazykové kurzy ruštiny nezájmem netrpí.

Ilustrační foto: freeimages.com

Další články z rubriky

Štítky: , , , , , , ,

Tvůj komentář k článku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>