Sjednocením slovanských kmenů na středním Dněpru vznikl v roce 882 raně feudální stát Kyjevská Rus. Největšího rozkvětu dosáhl za knížete Vladimira I. Svjatoslaviče a Jaroslava Moudrého. Pak se země rozpadla na mnoho knížectví. Centralizační proces byl dovršen koncem 15. a začátkem 16. století. Počínaje Vasilijem II. Vasiljevičem a Ivanem III. Vasiljevičem užívala moskevská knížata vedle titulu „veliký kníže vladimirský a veškeré Rusi“ i titul car. Historickým mezníkem byl nástup Petra Velikého na carský trůn roku 1682. Panování carského rodu skončilo v březnu 1917, když car Mikuláš II. podepsal svou abdikaci.

Dějiny Ruska

Jak se z Rusů stali Slované

Počátky ruské monarchie jsou spjaty s cizinci. Podle letopiscova podání se novgorodští Slověné a Kriviči v roce 862 obrátili na severské Normany (Vikingy, jimž východní Slované říkali Varjagové) –aby přišli do země a vládli. Raně feudální Kyjevská Rus vstoupila do dějin pod jménem těchto Varjagů z kmene Ruotsi-Rusů. Byl to stát, jehož vládnoucí vrstvu tvořili cizinci. Ti v dalších generacích splynuli s novým prostředím. Původní Rus-cizinec, se stal Rusem-Slovanem. Prvním ruským knížetem a zakladatelem dynastie, která pak vládla až do konce 16. století, byl varjažský bojovník Hrörekr, slovansky Rjurik.

Kyjevská Rus (9. – 12. stol.) byla státem evropským, ale od ostatní Evropy lze pozorovat už v té době. Kyjevská Rus přijala křesťanství v roce 988 o více než století později než Velká Morava.

Tatarské vlivy

Vpád Tatarů zastihl Kyjevskou Rus v době, kdy se již rozpadla na mnoho knížectví, jimž vládl početný zástup potomků Rjurikova rodu. Nedokázali spojit své síly a společně čelit obrovité síle Tatarů. Ti ovládli v polovině 13. století téměř celé území někdejší Kyjevské Rusi.

Počátkem 14. století vzniká v severovýchodní Rusi nový stát, Moskevská Rus, která byla po čtvrt tisíciletí součástí velkého tatarského chanátu, Zlaté Hordy. Někdejší styky s Evropou byly zpřetrhány.

Při utváření Moskevského státu lze pozorovat proces soužití ruského bojarstva s tatarskou šlechtou, která vstupovala do služeb velkých moskevských knížat. Ostatně i car Boris Godunov byl potomkem tatarského velmože.

Vláda Ivana Hrozného

Barbarské násilnictví se stalo normou vládní moci moskevských Rjurikovců a přežívalo i dlouho poté, co se Zlatá Horda rozpadla. Snad nejzřetelněji to lze pozorovat v době vlády Ivana IV. Hrozného, který se nezřídka choval jako pravý tatarský chán. Žádný z ruských vládců (později až Josef Stalin) neterorizoval lid vlastní země tak, jako Ivan Hrozný (1547 až 1684).

Šestinásobné zvětšení území

Když se v roce 1462 ujímal vlády velký moskevský kníže Ivan III., bylo Moskevské knížectví jen jedním z řady státečků severovýchodní Rusi. Koupí, sňatky či silou se Ivanův syn Vasilij III. (1505 až 1533) domohl území, které bylo šestkrát větší než území, nad nímž vládl jeho otec.

Zrušení patriarchátu, car hlava církve

  • V evropském 16. století má svůj počátek víra v rozum a příklon k racionalismu.
  • Ruskému 16. století dominovalo zbožnění panovníka.

Rusko neprošlo renesancí, snad nejdynamičtějším obdobím v dějinách evropské civilizace. Na rozdíl od evropských panovníků své doby nebyl ruský car jen světským panovníkem, ale i nejvyšší autoritou duchovní. Ivan Hrozný byl přesvědčen, že ze všech lidí má právě on k Bohu nejblíže.

Když proto v roce 1700 Petr I. zrušil patriarchát a prohlásil se tím nominálně za hlavu ruské pravoslavné církve, dovršil zákonně to, co bylo přijímáno a uznáváno fakticky již dávno předtím.

Na počátku stálo velké schizma

Rusko dělilo od ostatní Evropy od poloviny 11. století i církevní schizma, jímž se křesťanský svět rozdělil na západní katolicismus a východní pravoslaví. Všechny pozdější pokusy o opětovné spojení obou částí křesťanstva ztroskotaly a jejich odlišnosti se v běhu věků naopak prohlubovaly. Hranice mezi západním křesťanstvím a pravoslavím se stala nejen hranicí věroučnou, ale i civilizačním předělem mezi evropským Západem a Východem.

Nová dynastie

Hlubokou krizi, v níž Moskevské Rusi hrozil zánik (tzv. smuta na počátku 17. století), zavinil zahraniční politikou car Ivan IV. A podstatně přispěl i ke konci dynastie Rjurikovců:

  • V záchvatu zuřivosti smrtelně zranil svého nejstaršího syna Ivana;
  • za příštího cara musel prohlásit ne zcela svéprávného mladšího syna Fjodora.
  • Fjodor zemřel bezdětný;
  • ještě před ním zemřel za nejasných okolností nejmladší Ivanův syn, tehdy osmiletý Dimitrij.
  • Dynastie moskevských Rjurikovců vymřela.

První Romanov

Po krátké vládě někdejšího zemského správce Borise Godunova (1598 – 1605), proti němuž se postavili moskevští bojaři, a po překonání vnitřních zmatků a bojů zvolili bojaři a „lepší lidé“ v roce 1613 za cara tehdy šestnáctiletého knížete Michaila Romanova. Jím se v Rusku ujala vlády nová dynastie, která pak vládla až do roku 1917.

V průběhu 17. století se Rusko pod tlakem svých mocenských zájmů začalo přibližovat Evropě. Nejdůrazněji a nezřídka i brutálně prosazoval tuto novou orientaci čtvrtý car z rodu Romanovců, Petr I. On to byl, kterým dosáhla dynastie Romanovců svého vrcholu. Poté následoval jejich úpadek.

Vymřeli Petrem III., který byl v roce 1762 svržen a zavražděn. Tento poslední car z rodu Romanovců měl sice syna (pozdější car Pavel I.), ale nebyl jeho biologickým otcem. Tím byl jeden z četných milenců Petrovy manželky Kateřiny, hrabě Sergej Saltykov. Od roku 1762 tedy Rusku vládli nikoli panovníci Romanovova, ale Saltykovova rodu.

Přes řadu zvratů na trůnu bylo ruské impérium konce 18. století s 43 miliony obyvatel nejmocnější říší světa.

  • Mělo největší armádu,
  • bylo na prvním místě ve výrobě a exportu surového železa, textilu i obilí.

Toto dominantní postavení se však začalo – s nástupem kapitalismu v Evropě – od počátku 19. století hroutit. V galerii posledních Romanovců (vlastně již Saltykovců) se zvlášť vyjímá Mikuláš I. (1825 – 1855).

Konec ruské říše

  • V téže době, kdy car Alexandr II. vystupuje v opravdu nezvyklé roli cara „Osvoboditele“ rolníků (zrušení nevolnictví v roce 1861), mělo Rusko na Kavkaze půlmilionovou armádu, která bezohledně a brutálně potlačovala odpor Čečenců, Osetinců a dalších „jinorodců“ proti ruské nadvládě.
  • Při dobývání Kavkazu přišlo o život osm milionů lidí – polovina kavkazské populace.
  • Reformami Alexandra II. se neměnil základní směr novodobého vývoje Ruska – dál přežívalo přesvědčení o nedotknutelnosti samoděržaví, mohutného státu, který překoná všechny národnostní a sociální divergence a problémy.
  • Nemohlo to vést k ničemu jinému než ke konzervování historického odstupu Ruska od ostatní Evropy, který nakonec vedl za I. světové války k zhroucení samoděržaví a abdikaci posledního cara, Mikuláše II. (1894 – 1917).

Ilustrační foto: (jez)

Další články z rubriky

Štítky: , , , , , , , , , , , ,

Tvůj komentář k článku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.