Transsibiřská magistrála (Транссибирская магистраль) je hlavní dopravní železniční cesta spojující Moskvu s Vladivostokem, přístavem na pobřeží Tichého oceánu. Se současnou délkou 9 288 kilometrů se jedná o nejdelší železniční trať na světě. V současné době trvá cesta z Moskvy do cílové stanice šest dní. Expresní vlaky vyjíždějí každé dva dny. Historie Transsibiřské magistrály je zajímavá.
Plány hatil nedostatek peněz
Budování této železnice prosadil jeden z nejtvrdších a nejkontroverznějších ruských politiků přelomu 19. a 20. století, hrabě Sergej Julievič Witte (1849-1915).
S návrhem na zahájení výstavby železnice na Sibiři přišel již v padesátých letech 19. století hrabě Muravjov-Amurskoj, ale tehdy pro tento plán nebylo dost peněz.- Projekt se opět projednával v roce 1869, kdy generální gubernátor Západní Sibiře Chruščev navrhl vést železnici z Nižního Novgorodu do oblasti Tumeně, a tak propojit centrální části Ruska, Ural a Sibiř.
- V roce 1875 se rokovalo znovu. Speciální komise navrhla vybudovat dvě větve:
severní – z Permy do Jekaterinburgu;
jižní – z Kazaně do Tumeně.
Nedostatek peněz však i tentokrát plány zhatil. - Pak se do věci vložil Sergej Julievič Witte. V roce 1885 prosadil rozhodnutí o tom, že neprodleně začne výstavba železnice ze Samary přes Ufua Zlatousť do Čeljabinska, významného města na Urale.
Zájem o železnici narůstal
Mezitím, co výstavba dráhy pokračovala, do Moskvy přicházely dopisy gubernátorů z Tomska a Irkutska, kteří požadovali, aby se koleje nezastavily v Čeljabinsku, ale aby přes Irkutsk, jezero Bajkal a Sretensk pokračovaly do Vladivostoku, nejvýznamnějšího ruského tichomořského přístavu.
Smysl magistrály: Přesun armády a zboží
Cíle stavby byly již na počátku všem jasné. Železnice měla nejen propojit dosud málo využívané části Sibiře a tak připravit jejich zprůmyslnění, ale hlavně zajistit dostatečný přísun armádních jednotek, které by podpořily ruské zájmy v čínském Mandžusku a Koreji, kde se angažovalo Japonsko. Železnice měla také pomoci rozšíření ruského vnitřního trhu do nových oblastí, podpořit textilní průmysl a vytvořit lepší podmínky pro obchod s USA.
S požehnáním cara
Witte pro svůj plán získal několik důležitých spojenců. Podpořil ho car Alexandr III. i korunní princ Nikolaj Alexandrovič, budoucí car Mikuláš II.
- Dne 6. března 1891 noviny otiskly takzvaný nejvyšší reskript, oficiální rozhodnutí o stavbě. Podepsal jej sám korunní princ 4. března (17. března podle starého ruského kalendáře) 1891.
- Dva měsíce poté – 6. května 1891 – se Nikolaj Alexandrovič dostavil do Vladivostoku, aby zde slavnostně položil základní kámen stavby.
Podle technicko-organizačních plánů byla výstavba rozdělena do tří částí.
- Nejdříve měla být vybudována západosibiřská linie, která začínala v Čeljabinsku a končila na řece Ob v Novonikolajevsku.
- Druhá, středosibiřská linie měla začít u řeky Ob a končit v Irkutsku. Současně se měla stavět trať mezi Vladivostokem a Grafskou protažená do Chabarovska.
- Třetí fáze předpokládala výstavbu zabajkalské linie mezi Posolskem a Sretenskem; pokračovat měla až do Chabarovska.
Na magistrálu pak byly napojeny Mandžuská a Východočínská železnice.
Kruté přírodní podmínky
Stavbu komplikovaly mimořádně velké mrazy, které někdy dosahovaly 40 až 50 stupňů Celsia. U řeky Amur mohli dělníci dokonce pracovat pouze od června do října, na některých místech půda nerozmrzla ani v létě. Jinde na dělníky útočila hejna komárů nebo dravá zvěř.
Stavitelé museli překonat velké řeky – Tobol, Išim, Irtyš, Ob, Jenisej, Angaru a Amur, nebo vést trať do strmých svahů. U Vladivostoku museli vystavět v té době nejdelší železniční most na světě dlouhý 2730 metrů.
Koncem 90. let byla významná část transsibiřské magistrály hotová. Po pouhých dvanácti letech v roce 1903 projel první vlak z Evropy až k Tichému oceánu. Zpočátku byly vagony převáženy přes jezero Bajkal speciálními trajekty, ale již v roce 1905 byla v extrémním terénu jižních skalnatých břehů vybudována trať zvaná Krugobajkalka. V roce 1905 postoupily práce tak daleko, že umožnily přesun ruských pozemních sil, které se účastnily bojů v rusko-japonské válce.
Na Dálném východě železnice nejprve vedla kratší cestou přes Mandžusko a Charbin. Teprve po rusko-japonské válce, kdy car ztratil vliv v Mandžusku, byla vybudována delší trasa vedoucí výhradně po ruském území.
Celá magistrála, jejíž délka v té době dosáhla i s odbočkami 8960 kilometrů, však byla hotova až v roce 1916.
Trasa magistrály
Magistrála začíná v Moskvě na Jaroslavském nádraží. Odtud pokračuje 1777 kilometrů po Evropě, aby překročila její geografickou hranici u městečka Pervouralsk a odtud pokračovala dalších 7512 kilometrů k břehům Japonského moře. Cesta napříč dvěma kontinenty trvá skoro celý týden). Vlak během ní projede 89 městy, z nichž pětice má více než milion obyvatel, překoná 16 velkých řek. Většina cesty vede nekonečnými sibiřskými lesy a fádními rovinami, přičemž například mezi městy Omsk a Novosibirsk se vlak řítí rychlostí 140 km/hodinu po nejdelším 610 kilometrů dlouhém – úseku bez jediné zatáčky či znatelného převýšení.
Víte, že…
… transsibiřská magistrála zůstane natrvalo spojena s našimi dějinami? Právě po ní se totiž po uzavření separátního míru mezi Ruskem a Německem v Brestu Litevském v březnu 1918 přesunovaly z Ukrajiny přes centrální Rusko a Sibiř československé legie do přístavu Vladivostok, odkud měly odplout do bojující Francie.
Ilustrační foto: (freeimages.com
